Teď z jiného soudku - včera v noci jsem snad hodinu koukala z okna jak blbá a čekala, jestli zase bude po hřbitově pobíhat světélko. Ale nic se nedělo. Doufám, že mi nezačalo hrabat…ne, že by mě to tak překvapilo, ale TAK brzo bych to opravdu nečekala. Ještě nezačal ani studijní nápor a takové. Nemám být z čeho vynervovaná, takže si myslím, že to přelud nebyl. Prostě se to neděje každou noc. To bude ono. Prostě se to děje nepravidelně nebo to byla výjimečná situace. A třeba to taky moc řeším…já nevím. Když já si nemůžu pomoct. Něco mi na tom nesedí! Oh…ostatní už jdou, takže musím končit. Mějte se krásně. Pac a pusu, vaše Kate.*
Kate se s ostatními vydala do knihovny. Vešli do vestibulu a přistoupili ke stolu knihovnice. Byla to starší, ale přátelsky vyhlížející žena.
„Dobrý den, jak vám mohu být nápomocna?“ zeptala se mile.
„Dobrý den…chtěli bychom se zeptat, jestli si můžeme dopředu zamluvit některé knihy. A také jestli byste nám nemohla poradit, které učebnice bychom mohli potřebovat,“ ujala se slova Molly.
„Ale samozřejmě, že si je můžete rezervovat. Tedy pokud jsou ještě volné. A ráda vám poradím i s tím zbytkem. Už jste zde zaregistrovaní?“
„Ne, ještě ne.“
„Tak mi sdělte svá jména a knihy, které byste chtěli rezervovat, a podíváme se, jestli jsou k dispozici.“
Po té, co se zaregistrovali, začala knihovnice prohledávat databázi knih. Po chvíli zvolala: „Tak máte štěstí. Ty knihy, které chcete, ještě máme k dispozici, ale třeba ty Dějiny umění máme volné už jen jedny. Jen mi řekněte, na kdy je chcete rezervovat a systém už si s tím poradí.“
„Výborně! A mohla bych se na tu knihu dějin umění podívat?“
„Samozřejmě. Pojďte za mnou.“
Prošli knihovnou až do sekce s knihami pro uměleckou fakultu. Knihovnice chvíli prohlížela regál, pak mírně znervózněla.
„To je divné. Měla by být přímo tady. A přitom…počkat…raz, dva… To snad ne!“
„Co se děje?“ zeptal se Will.„Chtěla jsem vám ukázat alespoň tu knihu Architektura, kterou jste také chtěli. Měly tu být čtyři, ale jsou tu jen dvě! Buď je chyba v systému, nebo nám někdo krade knihy.“
„My vám to pomůžeme objasnit, jestli chcete,“ nabídla se Grace.
„To byste byli moc hodní. Ale jak to chcete udělat?“
Samozřejmě že Grace už měla nápad: „Rozdělíme si seznam knih a budeme porovnávat množství, které je zapsané v databázi s tím, které je na policích. Podle toho, které knihy chybí, mě snad pak něco napadne.“
Rozdělili si knihy a dali se do porovnávání. Další studenti, kteří do knihovny přišli, je nechápavě pozorovali. Sice jim to dalo zabrat, ale po několika hodinách měli hotovo. Porovnali svá zjištění.
„Takže celkem tu chybí téměř sto knih!“
„To není možné! Jak to, že o tom nevím? Vždyť podle systému by to mělo všechno sedět… Já to nechápu,“ podivila se knihovnice.„Chybí všechno možné. Od učebnic přes beletrii až po různé příručky. Nenapadá mě ale, proč by to někdo bral. A jak by to dělal?“
Jack se zatím omluvil, že už musí jít vyzvednout Alici, a že ho mrzí, že více nepomůže. Rozhodli se dát si pauzu a zajít na oběd, třeba je něco napadne. Knihovnice se mezitím vrátila ke svému stolu a dál nechápavě vrtěla hlavou.
„To přece nejde. Musí tu být nějaká spojitost. Tolik knih se jen tak nevypaří. A aby si je nechávali všichni…vždyť by nemohli tak snadno obejít systém půjčování knih. Ne…to mi hlava nebere!“ Rozčilovala se Grace.
„Být sám na takovou knihovnu, asi bych se z toho zbláznil. Těch lidí, co tam projde, a vůbec…mě by ani nepřekvapilo, kdyby mi nějaká kniha zmizela,“ řekl Will.
„A právě od toho je tam ten jejich elektronický systém výpůjček knih, aby takovým ztrátám zamezil,“ hukla na něj Kate.
„Počkej! Ukaž mi ještě seznam těch ztracených knih,“ řekla Grace.
Seznam rychle proletěla očima.
„Musíme zpět do knihovny. Jestli se mi potvrdí ještě jedna věc…“
Zaplatili a rychle se přesunuli zpět do knihovny, kde Grace zamířila přímo ke knihovnici.
„Pomáhá vám tu někdo?“ vyhrkla na ni.
Zmatená knihovnice jen zakoktala: „C-c-co?“
„Ptám se, jestli tu pracujete sama nebo vám tu ještě někdo pomáhá.“
„Jedna brigádnice – Lucie Praissová.“
„A nestuduje náhodou na umělecké fakultě?“
„Ano, už třetím rokem. Vy ji znáte?“
„To ne, ale mám podezření, že to právě ona vám odcizuje knihy. Je tu někde?“
„Ano, právě je vzadu a dává do regálů vrácené knihy. Ale to není možné. Lucie je hodná a poctivá holka. To by mi snad neudělala. Proč si myslíte, že to dělá ona?“
„Dotyčná osoba musela vědět, jak funguje zdejší systém, aby ho byla schopná obejít. Lucie ho zná velice dobře, má přístup ke knihám a navíc je mezi ztracenými knihami alespoň po jedné od každé učebnice a příručky pro uměleckou fakultu.“
Přišli dozadu za Lucií. Ta když je všechny kolem sebe viděla, zbělala jako stěna. Chvíli zapírala, že o ničem neví, ale pak se podívala na obličej knihovnice a dala se do pláče. Přiznala se. Přiznala, že odnesla všechny ty chybějící knihy.
„Ale jak to dělala?“ Podivila se Molly.
„Myslím, že počkala, až nějaký student vrátil knihu, kterou chtěla. Ona ji pak zapsala jako vrácenou, umístila ji mezi ostatní vrácené knihy čekající na odnesení, a když je pak šla dávat zpět do regálů, vzala to přes místo, které není monitorováno kamerami. Protože vidí na monitory, jistě ví, kde tu takové místo je. Tam, jak předpokládám, si nechávala svoji tašku, a když procházela, vytáhla knihu ze štosu, který nesla a dala si ji do tašky. Zbylé vrátila do regálů, takže všechno vypadalo v pořádku. Mám pravdu?“ dokončila svou hypotézu Grace.
Lucie souhlasně přikývla. Ve tváři knihovnice se objevil zármutek.
„Děvče nešťastné, proč si to dělala?“
„Zpočátku jsem si je tajně půjčila, a pak je zase vrátila. Když já neměla peníze, abych se mohla zaregistrovat a půjčovat si je. A pak se mi rozvedli rodiče a táta už mi nemohl na studium přispívat. Potřebovala jsem peníze, abych tu mohla dál studovat. Tak jsem ty knihy brala a tajně je prodávala po internetu. Moc mě to mrzí. Nechtěla jsem vám nijak uškodit.“
„Já bych ti je půjčila i zadarmo. Měla jsi mi o tom všem říct.“
„Ale o takových věcech se těžko mluví,“ vzlykala Lucie, tváře obarvené rozmazanou řasenkou.
„Máš ještě některé z těch knih?“
Lucie zvedla hlavu, oči vytřeštěné údivem.
„Ano, ještě asi půlku…“ řekla nejistě.
„Když mi vrátíš ty, které si ještě neprodala, tak ti odpustím a zapomenu, že se to kdy stalo. A náhradu za ty prodané bychom pak nějak vyřešili později. Zbývá ti ještě rok studia. Teď bych ti rok normálně platila, a pak, jak bys dostudovala, by sis tu škodu tady odpracovala.“
„To byste pro mě udělala? Po tom všem? To si nezasloužím…cítím se tak hrozně, že jsem vás zradila.“
„Lucko, já vím, že jsi jinak fajn holka. Jen si teď udělala pěknou blbost. Ale lituješ toho a můžeš to odčinit, jestli tedy chceš. Jen mi slib, že už to vícekrát neuděláš. Zůstane to naším knihovním tajemstvím, ano?“
Lucie samou radostí knihovnici objala. Ani se jí nechtělo uvěřit, že někdo může být tak laskavý. Ostatní odcházeli z knihovny s hřejivým pocitem u srdce.
„Děkuji vám, mládeži. Jak se vám můžu odvděčit?“
„To nestojí za řeč. Udělali jsme to rádi,“ řekla Kate.
Sice udělali dobrý skutek, ale knihovnice udělala mnohem víc – dokázala odpustit Lucii její chybu. Na koleji už na ně čekal Jack s Alicí. Konečně se mohli pořádně přivítat. Povyprávěli si, co se v posledních pár dnech odehrálo, a shodli se, že jsou zvědaví, co dalšího je ještě čeká. Vypadá to, že z nich budou báječní přátelé.
